Den druhý

Odlet

Ráno jsem překontrolovala, jestli mám všechno potřebné a se svýma dvěma kuframa, narvaným batohem, maminkou a Oskarem vyrazila na letiště. Ti mě vyhodili na Terminálu 1, rozloučili jsme se a já jsem pádila k odbavovací přepážce odložit ty dva šíleně těžký kufry, který vlastně nakonec nebyly vůbec těžký, měly dohromady okolo třiceti kilo.

Letadlo mělo klasicky menší zpoždění, ale nebylo to nic, co by se nedalo přečkat. Let byl příjemnej a na kufry jsem nečekala nijak extra dlouho.

V příletové hale na mě čekala Cristina, moje nová spolubydlící. Byla moc pěkně oblečená a měla krásný černý vlasy. Měla jsem vlastně ohromný štěstí, že jsem narazila po těch dvou měsících hledání bytu zrovna na ni. Když mě viděla, tak se hrozně divila, že mám dva kufry. Vůbec nechápu, proč se tak divila, když jsem pak viděla, kolik oblečení má ona sama. Každopádně byla moc hodná, že pro mě přijela.

Na začátek je asi důležitý říct, že jakožto pako obecné jsem hned při prvním výběru na letišti zadávala špatnej PIN, takže jsem se už viděla ležet někde pod mostem, žebrající v kolonách mezi autama (ano, tak se to tady opravdu dělá, jsou zde k vidění většinou cikánské děti, oblečené do Adides s dvaceti proužkama) – nemám k sobě slov. Krom tohohle malýho panickýho výstřelku jsem se s příjezdem podle mě poprala docela důstojně – zase pršelo, asi na tohle město mám špatnej vliv. Cristina mi po odložení zavazadel ukázala okolí našeho bydliště a sama jsem si dokonce zvládla nakoupit jídlo na pár dní a vybalit si.

Rumunsko je taková zvláštní země, ale v dobrým smyslu. Měla jsem štěstí, že jsem to mohla zjistit už před dvěma měsíci na letních kurzech, protože by to pro mě tady byl pravděpodobně mnohem větší kulturní šok. Protože je to tady prostě jiný.

Druhý den

S  velkým úspěchem jsem se dopravila sama k právnické fakultě, kde probíhal zápis, a taky jsem se stihla seznámit se spoustou lidí – povětšinou Francouzů, který snad nikdy už neuvidím, jednak protože si plánovali místo školy spíš cestovat a druhak protože nemluvím francouzsky. Seznámila jsem se taky s jednou moc milou Bulharkou jménem Kami a Moldavankou Elenou, která se shodou okolností narodila ve stejnej den jako já. Obě studujou scénografii (!!). Pak jsem se taky seznámila s Italem Matteem, asi nějaký obvyklý jméno, poněvadž je to už druhej, kterýho znám a že znám všehovšudy jen tři lidi z Itálie. S těmahle lidma jsme se přesunuli do centra, kam jsme šli na pozdní oběd do Caru cu Bere.

Po obědě jsme se vydali do Palatul Parlamentului (Parlament). Myslela jsem si, že je velkej, ale stejně jsem tam přišla a stála jsem s otevřenou pusou, páč byl FAKT velkej. A pěkně střeženej. Dovnitř se člověk dostane přes nepříjemnou prodavačku (což je prej v Rumunsku normální, milej má být zákazník, proč?!), relativně milou pokladní, chlápka, co zabavuje občanky a vyměňuje je za kartičky VIZITATOR no. XXX, sken batohu/kabelky a takovou tu pípající bránu a sekuriťáky. Když už je člověk vevnitř, může začít tour. O půl hodiny později, protože to je v Rumunsku taky normální. A když má člověk štěstí, schytá průvodce, kterýmu je rozumět každý asi třetí slovo a vypadá, že tu práci dělá za trest. Prohlídka samotná byla zdlouhavá, myslela jsem si, že toho uvidíme o trošku víc (viděli jsme jen 4% celé té monstrózní budovy, včetně jedné terasy), ale jsem ráda, že jsem šla nakonec, protože je to něco, co člověk asi fakt musí vidět na vlastní oči.

A nyní už jenom pár poznámek k mému nadále přetrvávajícímu kulturnímu šoku:

  • signál v metru, plnej
  • lidi tady parkujou všude, a když myslím všude, myslím tím i na kruhových objezdech, na zákazech, uprostřed křižovatek, na chodnících a mohla bych pokračovat
  • zastávky nejsou značený, takže člověk nemá nejmenší šanci zjistit, že vchod do metra M2 je zároveň i vchodem do metra M1 a M3, případně kde je autobusová zastávka (šla jsem po ulici a pán stál mezi zaparkovanýma autama, vypadal, že chce přejít silnici, NOPE, čekal na autobus)
  • neexistující jízdní řády – jako fakt, na internetu se člověk maximálně dozví intervaly a to musí ještě hodně hledat
  • je tady normální, že jsou prodavačky, ženský za přepážkama, atd. nepříjemný – zákazník má být milej, přece stačí, že vás ta nebohá paní obsluhuje a vy byste chtěli, aby se ještě usmívala?! (zlatý Česko)

img_20160926_165700_20160927095410119

img_20160926_165312img_20160926_204847

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s