Cesta trvala neuvěřitelných šest hodin a něco. Což by bylo v pohodě, kdyby to bylo 600 km od Bukurešti, ale ono to je jen něco přes 270 km…
Dvě hodiny nám trvalo, než jsme se dostali z Bukurešti. Uznávám, vybrat si bus, kterej vyjíždí v pátek ve dvě hodiny z hlavního města, nebylo ideální. Pak je to další asi hodinu v pohodě, protože se jede po dálnici. Pak se z ní ale sjede a jede se po okreskách, který jsou krásný a upravený, pomalu směřující do hor, kde se pruhy rozdvojujou do kopce, páč je to jediná cesta směrem na Cluj (takže tam jezdí hodně kamiónů). Jakmile ale člověk vjede do hor, je to už úplně jinej svět, všude zeleno, žádná uschlá tráva na rovince a hlavně, v dálce další hory.
Bohužel jsem pořídila jenom pár fotek, který se skoro vůbec nepovedly, jednak tím, že se ten bus hýbe a druhak proto, že se mi tam furt něco odráželo. Nicméně průjezd horama bylo asi to nejlepší, co se za celou cestu stalo a klidně bych kvůli tomu i oželela těch šest hodin. Já osobně totiž mám fakt ráda ty vysoký skály, který se tam tak líně, ale naprosto majestátně tyčí. Byla to trošku směs Tater a Alp, projížděli jsme jak lesem po hřebenech těch nižších hor, tak potom údolím kolem řeky, kde byla ta majestátnost vidět asi nejvíc.
Už v buse jsem zjistila, že je zastávka (rozuměj: bus nás vyhodil u McDonald’s v industriální zóně) cca 30 minut chůze od místa, kde budu spát, takže jsem přemýšlela, jak to provedu, páč byla tma a nechtěla jsem riskovat v cizím městě, že mě někdo okrade nebo zabije. Což by se nestalo nejspíš, ale člověk nikdy neví. Tak jsem si odchytla taxikáře. Vypadal divně, taxíkem jsem jela snad jen jednou v životě a to v Praze, takže jsem si řekla, proč ne. Řekla jsem mu adresu a pán se rozjel. Jelikož jsem předtím v autobusu luštila mapu města, věděla jsem, kudy přibližně má jet. Pán jel jinam, asi viděl blondýnu, řekl si, že bude cizinka, tak že ju natáhne. No vzhledem k tomu, že si zajel jen asi kilák a celkem to stálo 6 lei (36 korun), včetně zajíždky, tak jsem mu to neměla ani moc za zlý. Dala jsem mu 10 lei, páč jsem menší neměla, se slovy, ať si to nechá, přece jenom 36 korun je fakt málo.
Náměstí, kde se nacházel můj hostel, bylo v tu dobu plný večeřících lidí. Ubytovala jsem se, osprchovala a chtěla jsem jít spát, ale začalo mi děsně kručet v žaludku, tak jsem pohledala nějaký obchody na mapě, z té jsem zjistila, že asi minutu od hostelu je Billa, která má do 12 otevřeno, tak jsem si tam pro něco zašla a až pak šla spát, abych měla na druhej den sílu. A zde už jenom fotky:
Moje životní dobrodružství 