Den třicátýpátý – část druhá

Během procházení se po městě na nás narazil nějakej Argentinec, kterej se ptal, kde se dá sehnat Halloweenskej kostým. My jsme samozřejmě nevěděli, ale dali jsme se do řeči a zjistili, že večer jdeme večer na stejný místo (hrad Bran). Taky jsme zjistili, že je to docela zajímavej člověk. Bylo mu 30 myslím, vysokej, sympatickej, svalnatej, prostě takovej ten americkej typ ‘muže snů’, kterej si řekl, že je načase jít objevit svět, protože prej pokud ne teď, tak už nikdy. Vzal si roční dovolenou a cestuje po světě. Asie, Střední Amerika, Evropa, dokonce i Island. Nicméně říkal, že už se mu to krátí. Jak peníze, tak čas a bude muset jet zpátky zas vydělávat. Pak se s náma rozloučil a šel zas hledat kostým s tím, že se třeba ještě potkáme na tom hradě večer.

Po necelých třech hodinách chození po městě jsem začala vymýšlet, jak se dostaneme do Râșnova, našeho přechodného bydliště. Díky bohu, že máme chytré mobilní telefony se spoustou internetu. Našla jsem nám vlak. Ale museli jsme se dostat zase zpátky na nádraží. Poslední dobou si opravdu pochvaluju Google mapy, protože i tentokrát nezklamaly a poradily nám vzít to busem číslo 4. Ten jsme našli, jako černí pasažéři se dostali za 10 minut na nádraží a jali se koupit lístky.

Výhoda studentského života v Rumunsku je, že máte všechno 2-4x levnější. Což platilo i pro lístek na vlak. Ne, že by byl nějak extrémně drahej, nakonec nás vyšel na 1,95 lei (což je v přepočtu asi 12 korun).  Vtipný je, že paní za přepážkou neměla počítač, ale všechno klikala do tabletu, musela tam zadat i naše jméno nebo aspoň univerzitu, minimálně to tak vypadalo. A pak to vyjela na nějaké jiné mašince.

Nádraží vypadalo jako český nádraží. Vlaky jsou roztomilý, přetopený, takže jsem se cítila jako doma. Bylo to extrémně jednoduchý. Navíc mají ve vlaku wifinu. Internet všude.

 

img_20161029_170658img_20161030_222210

Cesta trvala asi 20 minut. Odtam už to bylo jen deset minut pěšky k našemu bydlišti. Tam už na nás čekala Kami. Odložili jsme si a chvíli odpočívali. Nikdo nevěděl, co bude dál. Takže jsem se toho ujala a dělala poštovního holuba mezi oběma místnostma (pokojem, kde jsem bydlela s Kami a vedlejším pokojem, kde bydleli kluci). Kami se totiž začala připravovat do svého kostýmu. Asi půl hodiny jsem běhala mezi oběma pokojema a nakonec jsem vymyslela, že za hodinu se pojede busem na hrad, tam půjdeme na tu prohlídku hradu, pak se podíváme, jestli není v okolí nějaká akce a kdyžtak půjdeme tam a druhej den vstaneme brzo ráno (v 9 hodin) a půjdeme se podívat na tamní tvrz, pak v jednu vlakem do Brašova, kouknout se na zbytek věcí, co jsme nestihli, a v 18:30 zpět do Bukurešti.

Všichni souhlasili, jen Kami mi oznámila, že musí být ve tři v Bukurešti, tak že si najde jinej spoj zpět. Byli jsme ready a tak jsme vyrazili na autobusovou zastávku.

Ještě teda menší vsuvka. Kami ‘naplánovala’ celej tenhle výlet, abychom mohli jít na Halloweenskou prohlídku Branu v kostýmech, protože ona Halloween miluje a protože je to kostýmová designerka. Proto ty kostýmy. Kluci teda žádný neměli. Proto tu s nima nebudou žádný fotky, navíc se neradi fotí, jako já, ale měla jsem kostým, tak jsem musela.

Kdo uhodne, za co jdeme, získá zlatýho bludišťáka.

img_20161029_190000

received_199216070519772received_199216093853103

Autobus jsme chytli, dojeli na místo. Všude už byla, obviously, tma, halloweenská atmosféra, všude spousta lidí a obří fronta. Říkali jsme si, na co asi, tak jsme šli víc dopředu, abysme to zjistili. Asi deset metrů od vstupu do areálu hradu jsme zjistili, že to je fronta na vstup. Vůbec mě do té doby nenapadlo, že by tam mohla být fronta. Byla asi sto metrů dlouhá, fakt HROZNĚ dlouhá, ale my už jsme byli vepředu, tak jsme se hrozně vecpali k nějakým lidem a dělali, že tam čekáme celou dobu. Normálně bych si počkala, ale mrzli jsme a bylo dost možný, že bysme se tam nikdy nedostali. Těch deset metrů jsme stejně čekali skoro hodinu. Těsně před pokladnou se k nám přidal Argentinec, kterýho jsme potkali předtím v Brašově. Jeho kostým se skládal z upírských zubů. Tvrdil, že je metrosexuální upír. Ale aspoň něco sehnal.

Pak jsme vyšplhali nahoru k hradu, kde byla další fronta pro vstup do hradu samotného. Tam jsme naštěstí nečekali tak dlouho, jen asi deset minut. Ale začalo pršet, takže nic příjemnýho. Dostali jsme se do hradu, kde bylo trilion lidí. Hrad byl pěknej, alespoň z toho, co se dalo vidět, ale spíš jsem viděla lidi. Spoustu lidí. A spoustu lidí v zajímavých maskách. Povídali jsme si s cizíma lidma, všichni Kami chválili její kostým, někteří se s náma, ale spíš jen s ní, fotili. Celkem ta prohlídka trvala podle mě okolo hodiny. Na konci se rozdávala černá vodka s nějakým sirupem, co vypadal jako krev.

 

received_199216097186436
výraz ani nekomentuju, nicméně asi chápete, proč se s Kami chtěl každej fotit

img_20161030_222405img_20161030_222318img_20161029_221341img_20161030_010620

Po prohlídce jsme se všichni ptali našich dalších kamarádů, kteří byli v Transylvánii na výletě, pořádaným Erasmovou skupinou, kam se dá jít, jestli někde není nějaká party a samozřejmě byla, takže jsme šli asi 15 minut od hradu k ubikacím ostatních studentů, kde byla spousta opilých lidí –  tudíž rozbitý květináče a později jsem se dozvěděla, že i urvaný umyvadla nebo co. No katastrofa, některý lidi se neumí chovat.  Odtam se pokračovalo do nějakýho klubu asi pět minut vzdálenýho. Tam bylo ještě víc lidí, děsně hlasitá hudba, ale protože jsou organizátoři velice zodpovědní, rozdávala se tam voda. Takže jsem se jí okamžitě ujala a vypila litr vody během prvních desíti minut.

Pak jsem začala mít děsnej hlad. Takže jsme s Kami hledaly, stále v kostýmech, něco k jídlu. Všichni nás zastavovali a obdivovali, ale už ne tak moc, jako na tom hradě. Nakonec jsme našli u improvizovaného baru sendviče (rozuměj toastovej chleba se dvěma plátkama sýra a jedním plátkem šunky). Za 10 lei. Se zbláznili úplně. Ale měly jsme fakt hlad, tak jsme si jeden koupily. Pak jsme narazily opět na kluky, kteří se předtím odpojili u vstupu, a ty napadlo, že bysme mohli nějaký další sendviče ukrást, že to od nich není fér, mít tak nadsazený ceny. Antoine měl něco vypito, takže to pro něj nebyl vůbec problém, takže se za chvilku vrátil se třema sendvičema. Postupem večera padlo pár dalších sendvičů a ke konci, když jim došly šunkový, přibily i nějaký s řízkem.

Na tomhle místě jsme strávili asi dvě hodiny, ale já jsem už byla fakt unavená, Matteo nakonec taky, tak jsme se rozhodli, že najdeme ostatní a půjdeme. Než jsme se sešli, trvalo to zase hrozně dlouho, ale nakonec jsme všichni vyšli ven na hlavní ulici. Kami přišla s nápadem stopnout si auto. Jasný, ve 2 ráno. Nakonec přijel nějakej taxík. Jenomže u něj byli dřív nějací jiní lidi. Ale byl to taxík z našeho města. Tak jsem to šla vyjednávat. Ty lidi chtěli jet úplně na druhou stranu. Taxikář nemluvil anglicky, tak jsem jim tlumočila. Nakonec se rozhodl, že vezme je za nějakou šíleně vysokou cenu do té jejich destinace a pak se vrátí pro nás.  Oni s tím neměli problém, páč aspoň odjeli hned. Tak jsme chvíli čekali, Antoine nám tam s Kami mezitím trhal kytky a chtěl krást květináče a nábytek z restaurace, u které jsme stáli. Nakonec jsme se celí promrzlí dostali zpět k našemu bydlišti a okolo třetí ráno jsme vyčerpaní usnuli.

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s