Den sedmdesátý sedmý – Veliko Tarnovo

 

 

 

Ráno jsme se probudily docela mrtvý, ale za oknem seděla jedna ze tří koček, který občas navštěvujou Volena a venku svítilo slunko, takže se nám vstávalo aspoň o trošičku lépe.

img_20161210_100618

Volen nám udělal palačinky. Dal nám k tomu i moc dobrou borůvkovou marmeládu. Pak přinesl i nějakej jejich typickej sýr a řekl, ať si to dáme k té marmeládě, že je to děsně dobrý. A fakt že bylo. Musím si pak v Česku asi někde najít nějaký bulharský nebo řecký speciality, protože ty jejich sýry jsou fakt boží.

Okolo desáté jsme se vykopaly z domu a šly na výzvědy. Mapu jsme neměly, ale to vůbec nevadilo, protože jsme přibližně věděly kam jít a to město zas tak velký nebylo. Minimálně to historický centrum ne.

A protože jsme si “přivstaly” nikde nebyla ani noha!15440313_10207300318334974_8297624204168291539_o15540937_10207300295974415_8646858496097873612_o15493526_10207300300374525_1296466101564710687_o15384539_10207300311934814_9086609218332733599_o15403880_10207300538660482_4519720491553254878_o

Procházely jsme městem a objevovaly milý zakoutí. V tomhle židlovým se k nám přidala fenka a doprovázela nás až ke hradu, kde se vyměnila s jiným psem, kterej nás půlku naší prohlídky taky hlídal.15384641_10207300358015966_6191945514607781960_o15403668_10207300363816111_599146790645839100_o15385444_10207300345095643_5146820450551031238_o

Abysme si mohly takhle pěkně vyfotit to panorama, musely jsme trošku sejít po schodech do takovýho výklenku. Z jedné strany bylo tohle, na schodech pěkný malůvky a z druhé strany výhled na hrad.15392777_10207300375376400_6118563155408383077_o15391358_10207300385096643_643200694874574550_o15385364_10207300408897238_2715818571369711695_o

Carevec (Царевец)
Byla to pevnost, která vznikla za druhé bulharské říše a nejsilnější/nejobývanější byla v letech 1185 – 1393.

Bylo nám řečeno, že hrad byl kompletně zničenej při tureckých nájezdech a že to, co vidíme jsou pouze zrekonstruovaný základy postavených z původních  sesbíraných kamenů. Myslím si, že práci odvedli výbornou.

Vstupný do celýho areálu hradu není nijak extra drahý. Pro studenty je to 24 korun a pro dospělý max stovka, myslím. Prvně teda člověk musí najít pokladnu. Pán, kterej kontroluje lístky u sochy nás poslal do nějaké kasy, která byla přes ulici a docela blbě značená. Ale našly jsme, páč tam toho zas tolik není. Pes s náma šel pořád. Až dovnitř do hradu. Kde se vyměnil s jiným.

15370085_10207300445898163_1560110405395618562_o-115493579_10207300449178245_8272823623986568662_o-1

Je tam zrekonstruovaná taková moc pěkná věž, ze které je parádní výhled.15392914_10207300455658407_8410682633860364904_o15493624_10207300396056917_6087458679764589352_o15440422_10207300492939339_2231755323494447276_o15419691_10207300467738709_3916449638932093084_o15392765_10207300484459127_4637165732373303993_o

Areál toho hradu je fakt monstrózní, evidentně tam toho bylo fakt dost. Navíc je nahoře na kopci kompletně zrekonstruovanej kostel s neskutečně zajímavýma malbama. Jsou docela plastický, postavy totiž vypadají, že vystupujou ze zdí.

img-20161211-wa0005img-20161211-wa0007

Po návštěvě hradu jsme se vydaly prozkoumávat přilehlé uličky a pomalu jsme se vydávaly do centra zpátky, hledat oběd. V jedné ulici na nás začala mluvit taková stará paní. Vypadalo to, že je šílená a mluví si pro sebe chvilku. Ale ona zdravila nás. Začala se “zdravstvuj” a pak se z bulharsko-angličtiny dostala do angličtiny a ptala se nás, odkud jsme a tak. Celou dobu držela tašku, ze které odkapávala voda. Měla v ní evidentně čerstvou rybu.

Paní se vyptávala, odkud teda jsme a co tu děláme. Když zjistila, že jsme z Česka, začala nám vyprávět, jak byla v Bratislavě a že se jí tam moc líbilo, ale že v Praze nikdy nebyla. Povídala nám, kde všude byla a že Paříž je její nejoblíbenější město a že tam žije dokonce i jedno její dítě. Sama francouzsky samozřejmě mluvila. Pak nám začala doporučovat svoje bydlení, že pokud bysme někdy zase přijely, že můžeme zůstat u ní jen za 10 eur. Tak říkáme, že je moc hodná a chtěly jsme jít dál. Bohužel jsme ale došly k domu, kde paní Rosa, jak se nám představila, bydlela. Takže nás okamžitě začala zvát dovnitř, že má úžasnej výhled a ať se jdeme podívat, ať víme kdyžtak, do čeho jdeme. Do toho samozřejmě dělala pořád reklamu svýmu domu a sobě. Jak nám uvaří snídani, udělá kafe, že je to v centru a tak.

Předsíň jejího domu měla asi tak metr čtvereční, takže jsme tam musely vcházet jedna po druhé. S tím, že jedna z nás vždycky vlezla dovnitř, zavřela dveře a šla tam ta druhá. Byt byl narvanej krámama, knihama, jídlem, obrazama. Její manžel byl samozřejmě malíř, kterej prodával v Paříži obrazy přes 15 let. Přišly mi docela povědomý, takže asi je fakt po těch ulicích tam slavnej. Takový pěkně barevný. Z předsíňky se šlo po asi čtyřech schodech nahoru a pak po dalších třech, který vedly vpravo. Pak se člověk dostal na rozcestí, kde si mohl vybrat jít rovně do nějaké koupelny to tak vypadalo, doprava do pokoje, zaházenýho věcma (prej pro hosty) a doleva, kam jsme šly i my. Tam byla moc pěkná ložnice ověšená obrazama a terasa, kam nás paní vedla. Terasa byla plná bylinek, ovoce a zeleniny (některý ještě originálně zabalený – pět balení zázvoru) a spousta dalších věcí (barvy, štětce..). Z terasy měla teda paní moc krásnej výhled na celý historický centrum, plus jako bonus, na budovu tamní galerie. Ukázala nám, kam nemáme chodit, kde bylo romský ghetto, a řekla nám, co bysme měly kdyžtak navštívit, stále mluvíc v angličtině, a že je Veliko Tarnovo fakt krásný.

15443245_10207300519580005_1117159971598345466_o.jpgimg_20161210_121546img_20161210_122235

Pak nás vyprovodila, dala nám na sebe kontakt a ukazovala nám, kde všude je zmiňovaná. Že je v té a té příručce a ať si to rozhodně vyfotíme! Už jsme byly skoro pryč z jejího pozemku, když na nás skoro zakřičela, ať ještě nikam nechodíme, že se s ní musíme vyfotit. Katka už byla mimo nebezpečí, ale já jsem stála přímo vedle ní, takže jsem to schytala jako první. Katka byla hlavní fotografka. Paní si ju štelovala, aby tam byl celej dům, a když už Katka skoro fotila, paní zavelela, ať počká a začala šíleně mačkat zvonek. Chvilku jsme nechápaly, o co jí jde, ale paní hned vysvětlila, že volá manžela. Manžel po 10 sekundách vykoukl z okna vedle dveří, pozdravily jsme ho a mohlo se fotit. Po výměně míst a odfocení několika fotek nás paní konečně propustila a zalezla do svého domečku. Zážitek výbornej.

15578751_10207308337135439_6122349030024098446_n

Po tomhle vtipným setkání s paní Rosou jsme šly dál do centra. Zašly jsme na poštu pro známky, který byly teda taky super levný, a pak jsme se tak procházely a hledaly, kde by se dalo naobědvat. Během poflakování jsme narazily na strom ověšenej takovýma červenýma řetízkama. Katka bydlí v Anglii s Bulharem a od toho se dozvěděla, že to je nějaká jejich tradice – Martenica (v Rumunsku to mají taky, ale jako Marțișor – malý březen). Na jaře se nosí tady ten řetízek na ruce, a když vyletí nějakej pták/těsně předtím než vyraší stromy, to musí na ty stromy pověsit, většinou se to dělá na prvního března (Martie, v Bulharsku je to odvozený od Baba Marta), aby byli zdraví a asi kvůli štěstí.

15443061_10207308390096763_142354616425858545_o

Nakonec jsme se teda konečně dostaly do restaurace, vypadala moc pěkně a jídlo bylo docela levný, opět.  Co jsme moc nepochopily, za tu dobu, co jsme byly v Bulharsku, bylo, že na nás každej fakt divně koukal. Tady v té restauraci na nás dokonce i od vedlejšího stolu volala nějaká skupinka lidí a pak si nás jeden chlápek dokonce i vyfotil (respektive, dělal, že fotí svého kamaráda, takže ten měl evidentně pak fotku s náma), ale bylo naprosto evidentní, že fotil nás.

Výhoda menších měst a Bulharska. Po jídle jsme se vydaly na nákupy suvenýrů. To nám zabralo asi hodinu, protože Bulharsko toho má spoustu, jak jsme zjistily. Vybrala jsem i nějaký pohledy a vydaly jsme se ještě naposledy k hradu, kterej byl ozářenej zapadajícím slunkem. Pak jsme se vydaly zpátky domů, protože všechny ty krámy, co jsem tahala na zádech, byly docela těžký. Doma jsme si odložily, zjistily, že je tam docela teplo, tak jsme tam chvilku pobuly a pak se vydaly na vánoční market (Koleden bazar). Trh byl docela malej. Hned u vchodu byl stánek s bonbónama, ze kterých na nás pokřikovali další chlápci velice hlubokým hlasem „Hey girls, where are you from..?“, tak jsme s Katkou rychle utekly. To samý se opakovalo i cestou zpátky. Na trhu jsme si daly trdelník (nejlepší, kterej jsem snad měla, za 36 korun) a vydaly jsme se domů.

15392884_10207300528500228_3001847906910661980_o15493833_10207300526100168_4484158899427321_o

Některá architektura a pouliční umění (malby na zdech) byly fakt úžasný, viz fotky!15419552_10207300333535354_3589288275548740340_o15370004_10207300534500378_1277360421895253351_o

img_20161210_155300img_20161210_123746img_20161210_155241img-20161211-wa000415403730_10207300548420726_2851135057499508744_o

Doma jsme si odložily a šly nahoru za Volenem, protože jsme se ho potřebovaly zeptat, jestli nám neporadí zjistit, jak nám teda jedou vlaky. Měl tam zrovna nějakýho kamaráda a něco vařil. Z toho jeho kuchtění se vylíhnuly kopřivový karbanátky a šťovíkovej salát s česnekovou zálivkou. Strašně dobrý, Volen měl totiž hodně rád přírodu a tak si prostě zašel na nákup do lesa. Zajímavý okořenění. Jeho kamarád nám našel spoje, řekl nám, že vlakem jet nechceme, páč bysme na tom nádraží čekaly přes dvě hodiny, ať to vezmem busem, že stojí jen 21 korun a hlavně to cenově vyšlo stejně jako taxík na nádraží, takže jsme souhlasily.

Advertisements

2 thoughts on “Den sedmdesátý sedmý – Veliko Tarnovo

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s