Dny osmdesáté – Cluj a Turda Salina

This slideshow requires JavaScript.

Na pátek ráno jsme měly s Terkou naplánovanej výlet do solnýho dolu v Turdě. Turda je menší město asi 30 km od Cluje. Naplánovanej ten výlet teda úplně nebyl, jen jsme věděly, že tam v pátek pojedeme. Detaily jsme moc neřešily. Takže jsme se vzbudily někdy okolo půl jedenácté a začaly hledat nějaký spoje. Našly jsme bus, kterej měl jet o půl jedné, ale z úplně druhýho konce města. Takže jsme bez snídaně sprintovaly někam na hlavní ulici se najíst a chytit taxíka na nádraží. Taxík nás vyhodil na nádraží a my jsme vyběhly ven k okýnku, kde jsme ukecaly paní, aby nám ještě prodala lístek do autobusu, kterej měl zrovna odjíždět. Pan řidič nás vzal, zavřel dveře a jelo se. Bohužel bylo plno, takže jsme celou cestu, asi čtyřicet minut, stály na schodech. Taky docela zážitek.

Nádraží v Turdě bylo taky moc pěkný. Byl to takovej kus ušlapanýho trávníku vedle hlavní silnice. Měli tam teda ještě další tři stanoviště a pár laviček. Lístky se dali koupit v okýnku jednoho přívěsu a bylo tam ještě takový další okýnko pro mezinárodní lístky. Mezi tímto okýnkem a přívěsem byla taková menší budova, kde byl téměř nonstop bufet, kam jsme se šly zeptat, jak se dostaneme k jeskyni. Paní byla velmi ochotná a ukázala nám zastávku městskýho autobusu, kterej tam jezdil jen jednou za hodinu a půl (!!). Musely jsme mít asi fakt velký štěstí, protože měl tento autobus jet přibližně za deset minut. Takže jsme šly na zastávku a čekaly. Rozhodně jsme ale nečekaly, že přijede dvoupatrák. Vršek měl sice zavřenej kvůli zimě, ale stejně to byl zážitek. Kdo by to byl řekl. K vstupu do dolu se jelo nějakých 10 minut. Bylo to za městem a okolo nebylo vůbec nic.

Do samotnýho dolu vedlo od hlavního vchodu směrem dolů přes sto schodů a pak ještě docela dlouhej tunel. Aby se člověk dostal do téhle, největší části, musel z tunelu ještě sejít pár dalších schodů a proplést se několika dalšíma uličkama. Bylo to neuvěřitelně obrovský. Ten ozářenej kruh vlevo uprostřed je hlediště s menším pódiem, kde se pořádaly různý akce, většinou koncerty kvůli výborné akustice.

Pak tam byla ještě jedna část s jezerem, kam jsem se teda i přes svůj strach z vody odhodlala jít a dokonce vlezla i na lodičku, protože kdo může říct, že byl na lodičce v solným dole dvě stě metrů pod zemí.

Strávily jsme tam skoro tři hodiny! Odcházely jsme, akorát když zavírali. V tu chvíli jsme taky zjistily, že nám bus zpět do města jede nejdřív za čtyřicet minut. Tak jsme tam tak postávaly a zničehonic se nás jeden pán, kterej shodou okolností pracoval dole v dole u lodiček, zeptal, jestli nás nemůže někam hodit, že má cestu do města. Tak jsme se ještě s nějakou slečnou nasáčkovali všichni čtyři do auta a jelo se. Pán nás vyhodil na tom pofidérním nádraží, my jsme mu moc poděkovaly a šly jsme se zeptat do okýnka, kdy nám jede spoj zpět do Cluje. Ve chvíli, kdy nám paní oznámila, že asi za deset minut, jsme se na sebe s Terkou jenom podívaly, usmály se a jednohlasně prohlásily, jaký to ale máme štěstí.

 

Advertisements

Leave a Reply

Fill in your details below or click an icon to log in:

WordPress.com Logo

You are commenting using your WordPress.com account. Log Out / Change )

Twitter picture

You are commenting using your Twitter account. Log Out / Change )

Facebook photo

You are commenting using your Facebook account. Log Out / Change )

Google+ photo

You are commenting using your Google+ account. Log Out / Change )

Connecting to %s